Koberec je už po dlouhá století typickou podlahovou krytinou. Zrodil se pravděpodobně ve staré Persii nebo Číně. Nejstarší známé koberce pocházejí asi ze 4. tisíciletí před naším letopočtem, ale Evropa je poznala se zpožděním zásluhou Maorů až v 10. století. Až do 18. století, ale většinou tvořily ozdobu stěn, až později se přesunuly na podlahy. Od 50. let se vyrábějí celoplošné koberce v rolích, které dosahují šířky až 6m.
Během let se vyvíjela hlavně výroba koberců. Od nejstarších dob se koberce vázaly ručně, náročný proces se projevuje na ceně koberce, která může dosáhnout závratné výše, takové koberce můžou patřit k tomu nejluxusnějšímu zboží.
Nejznámější ruční koberce pocházejí z islámských zemí, kde se techniky a vzory vznikaly po tisíciletí.
V muslimském náboženství je zakázáno zpodobňovat živé tvory, proto se koberce v drtivé většině omezují na nekonečně složité a propracované abstraktní vzory. Strojní výroba koberců byla jedním z prvních odvětví průmyslové revoluce v 18. a v 19. století. Od té doby se provádí běžně strojní vazba koberců.
Materiály můžeme rozdělit na přírodní a umělé, které dnes drtivě převažují. Mezi přírodními jmenujme kokosové vlákno, jutu, bavlnu, vlnu nebo přírodní hedvábí. Juta a bavlna se používají hojně pro podkladové kobercové tkaniny. Ruční koberce jsou z mykaných vlněných přízí, které jsou pružné a rychle se po sešlápnutí vrací do původní polohy. Přírodní hedvábí se používá na jemné obrazové gobelíny, které můžeme často obdivovat v interiérech zámků a hradů. Z umělých materiálů jmenujme polyamid (PAD), který je nejrozšířenější, protože se z něj vyrábí materiály jako silon a nylon, dále polyester (PES), který je méně pružný, ale mechanicky odolnější, polypropylen (POP) je velmi levný, polyakrilonitril (PAN) se nejvíce blíží přírodní vlně.
Tradiční ruční výroba probíhá navazováním nití na osnovu, každá řada uzlíků se protká dvěma útky. Vlněné koberce mají cca 8 uzlíků na cm2, hedvábné 60 – 100 uzlíků na cm2.
Strojní vázání napodobuje téměr kopíruje vázání ruční.
Všívání koberců je nejpoužívanější typ výroby. Vlákna se všívají strojem do podkladní textilie například z juty. Technologie vpichování je nejlevnější. Skládá se ze dvou vrstev: podkladní, zhotovené z odpadových textilních materiálů a vrchního rouna, které je kvalitnější a tvoří konečný povrch. To vše se strojně spojí propletením jehlovým strojem. Koberce se mohou pojit i chemicky technologií lepení.
Co říct ještě nového o kobercích, když jsou tak známe a všudy přítomné? Koberce jsou kusové nebo celoplošní v rolích, které se řežou podle potřeby konkrétní místnosti. Kusové koberce, které mají v bytě stálé místo, by se měly připevnit protiskluznou podložkou nebo alespoň oboustrannou lepenkou. Diskutabilní je použití koberce v dětském pokoji, protože i krátkovlasý koberec zadržuje prach a mikroby, hrozí vznik alergií. Na druhou stranu, co je příjemnější na dotek než právě koberec, to mohou děti ocenit, pokud se rády prohánějí po pokoji s autíčkem v ruce. I údržba je celkem jednoduchá, stačí výkonný vysavač a jednou za čas nechat strojně vyčistit.