Přirozeným větráním rozumíme stav, při němž je výměna vzduchu řízena uživatelem tak, že podle svých potřeb otevírá a zavírá okna. Fyzikální podmínkou této situace je tlakový rozdíl mezi vnějším prostředím a vnitřním prostorem domu. Je tedy ovlivněna klimatickou situací a samozřejmě také v různých částech domu ve stejném okamžiku.
Častá je nechtěná situace, kdy je ve dvou, nebo vícepodlažním domě, čerstvý vzduch nasáván spárami a netěsnostmi, v důsledku vztlaku stoupá vzhůru prostorem schodiště a jako již kontaminovaný proniká skrz dveře do pokojů.
Zajímavá je také situace u oken, jejichž mikroventilační schopnost v poloze kliky odtěsněno (tzv. čtvrtá poloha kliky) je pro větrání za pobytu osob nedostačující a dále nedostatečně chrání proti hluku z okolí. Proto bývají nyní moderní okna doplněna větracími prvky v rámech. Tyto ventilační otvory musí být snadno otevíratelné a v uzavřené poloze těsné.
Tento – účelům této práce nepříliš relevantní – způsob využívá samostatných komplexních jednotek v každé pobytové místnosti, které jsou vybaveny přesným regulátorem průtoku, ohřívacím zařízením a rekuperátorem. Jejich použití je však omezeno spíše na rekonstrukce a dodatečné úpravy budov. Centrální systém je jinak vždy vhodnější.
Tento typ je navrhován jako systém větracích prvků v obvodovém plášti, doplněných o ventilátor, sloužící k odvádění odpadního vzduchu z interiéru. Tlakový rozdíl, nutný k výměně vzduchu (viz výše) je zajištěn uměle. Tímto způsobem je však do interiéru přiváděn vzduch o teplotě vnějšího vzduchu a přesný a dobře fungující návrh je komplikovaný, navíc zde nelze použít rekuperaci tepla odpadního vzduchu.