Těžko už dnes najdeme člověka, který by alespoň rámcově nevěděl, co to sauna je a co se v ní obvykle dělá. Co už ale není tak samozřejmě známé je fakt, že to, čemu se v Čechách říká, nebo minimálně po léta říkalo sauna, vlastně skutečná sauna není.
Slovo sauna je původem finské, stejně jako samotný vynález.
Ve Finsku je saunování naprosto běžnou a samozřejmou součástí kultury a saunu tam nalezneme doslova na každém kroku, v každém bytě a u každého jezera.
Má zde i společenský význam, protože v ní dochází k setkávání. Slovem sauna se označuje malá, výborně izolovaná místnost nebo stavení, která se vytopí na vysokou teplotu. Původně se tepla dosáhlo pomocí kamenů, které se venku rozžhavili na otevřeném ohni. Dnešní způsob je už o něco modernější, ale princip zůstal stejný. Součástí finské sauny jsou kamna, která místnost ohřejí na vysokou teplotu – kolem 90°C (možná je i teplota vyšší, záleží na uživateli). Na kamnech jsou umístěny lávové kameny, které se čas od času polijí vodou a vzduch se tak nepatrně zvlhčí. Ve finské sauně je totiž vlhkost vzduchu velmi malá – asi 5%.
V nejrůznějších legendách a starých spisech se můžeme s předchůdci sauny setkat. Ve starověkém Římě bývaly parní a horkovzdušné lázně poměrně běžné – a přestože nejde o saunu jako takovou, dnes se s parní lázní můžeme setkat v tzv. turecké sauně. I v dalších epochách, např. v 10. století, se v několika zmínkách o používání sauny dozvídáme.
Za mateřskou zemi všech saun však bylo, je a bude vždy považováno Finsko. První novodobé sauny se zde vyskytují už 300 let.
Nejprve šlo o sauny kouřové, kde se ohněm vytopilo na vysokou teplotu. Kouř unikal průduchy ve stěnách, pak došlo k vyčištění prostoru od sazí a následnému saunování.
V Čechách se sauny objevily až ve 20. století, přesněji řečeno v roce 1936 byla sestrojena první sauna docentem Františkem Vojtou a v roce 1946 byla v Brně zprovozněna první sauna veřejná.
V České republice se ve veřejných prostorech můžeme setkat většinou se dvěma druhy saun. Ani jeden z nich ale původní finské sauně" neodpovídá. Jedním z nich je tzv. pára. Zde je teplota jen o málo vyšší, než je teplota těla a vlhkost vzduchu je bezmála stoprocentní. Při takové vlhkosti by totiž vyšší teplota nebyla snesitelná. Z logiky věci vyplývá, že člověk v takové sauně má pocit, že se pořádně zpotí, ale to není pravda, pouze mu na kůži kondenzuje vysoká vlhkost. Poměrně dobře se mu proto prokrví pokožka, ale nedojde zde k hloubkovému prohřátí svalové hmoty a to je při saunování žádoucí.
Právě tzv. turecká lázeň je druh sauny kde je velmi vysoká vlhkost (až 100%) a teplota maximálně okolo 60°C. Turecká lázeň se od sauny odlišuje už svým vzezřením, protože finská sauna je v interiéru vždy obložena dřevem, zatímco turecká bývá vykachlíčkována. Ve finské sauně kvůli vysokým teplotám není jiný materiál možný, došlo by k popálení pokožky.
Druhým typem české veřejné sauny je naopak sauna suchá.
Topí se zde saunovými kamny, ale kameny se nepolévají vodou, takže vlhkost vzduchu je v podstatě nulová a i teplota je vyšší.
Tento druh sauny má svá pro a proti. Nejvíce vnímáme hlavně fakt, že ze suché sauny jsme více malátní, ale prohřátí organismu je o něco pozvolnější.