Mají jedno křídlo a v něm osazeno pouze jedno sklo. Používají se pro nevytápěné objekty (např. nevytápěné sklady), či části budov (zádveří, verandy apod.). Nejsou vhodná pro vytápěné prostory, protože se na vnitřní straně skel sráží voda a v zimě se mohou tvořit námrazy. Navíc mají velmi špatné tepelně izolační vlastnosti.
Mají jedno křídlo, v němž jsou osazena dvě skla. Mezi skly je mezera, která působí jako vzduchová tepelná izolace. Tyto dvě skla od sebe odděluje tzv. distanční rám, který má také za úkol vysušovat vzduchovou mezeru a zabránit tak v tomto místě kondenzaci vodních par. V poslední době bývá pro tato okna používán termín izolační dvojsklo (Popř. izolační trojsklo – princip stejný, ale použity tři skleněné tabule. Izolační trojsklo však v klimatických podmínkách ČR nemá uplatnění, využívá se především v severských zemích.)
Tento typ oken býval často používán jako původní okna v panelových domech.
Konstrukčně se velmi podobají jednoduchým oknům, s tím rozdílem, že je na jejich okenní křídlo pevně přiděláno druhé zasklené křídlo. Vzduchová mezera mezi těmito, napevno k sobě přidělanými křídli, bývá 4 – 5 cm. Tento typ bývá nejčastěji používán pro okna dřevěná.
Jsou tvořena dvěmi samostatně otvíravými okenními křídly – vnitřním a vnějším. Mohou být otvírané buď ven a dovnitř, anebo obě křídla dovnitř. Dříve se pro tyto okna též používal termín špaletová.
Standardně mají obě skla stejnou tloušťku – běžně 4, 5, 6 či 8 mm. Vzduchová mezera mezi skly bývá o tloušťce 6, 8, 12 či 16 mm. Součinitel prostupu tepla je dán především šíří vzduchové mezery. Tloušťka skel má na tento součinitel pouze malý vliv. Pro zlepšení tepelné (i zvukové) izolace se prostor mezi skly plní argonem.
Okno musí z vnějšku odolávat povětrnostním vlivům.
Je zcela nezbytné, aby rám okna a jeho napojení ke stěně bylo naprosto nepropustné.
Případné zatékání by způsobovalo tepelně-technické závady a mělo by velmi negativní vliv na životnost daného okna.