Teplonosnou látkou pro přenos tepelné energie je vzduch. Sluneční paprsky předávají teplo přímo vzduchu vháněnému do interiéru. Jako zásobník tepla může sloužit nádoba s velkým objemem kameniva, vodou, štěrkem, betonové bloky. Takový zásobník je umístěn například v základech stavby nebo mimo objekt a teplo z něj je odebíráno ventilací do jednotlivých místností.
Základním případem jednoduchého „solárního kolektoru“ je prosklená jižní stěna objektu.
Za ní se vzduch ohřívá tzv. skleníkovým efektem a je rozváděn do dalších místností. V takovém případě je velmi důležitá dobrá tepelná izolace objektu a použití materiálů, které do sebe teplo naakumulují a pozvolna vydávají.
Dalším typem stavebních způsobů ohřevu teplého vzduchu mohou být zimní zahrady, balkony, verandy, atp.
Dvojité fasády – vytvořením druhé předsazené fasády objektu vznikne v tomto meziprostoru jakýsi vzduchový kolektor. V meziprostoru se ohřívá vzduch a je vháněn do jednotlivých místností. Nevýhodou jsou vyšší pořizovací náklady a vyšší nároky na statiku budovy.
Solární vzduchové kolektory bez zasklení – vnější plášť budovy je vytvořen z perforovaného černého plechu. Vzniklá provětrávaná mezera funguje jako vrstva tepelné izolace a plášť tak zajišťuje lepší tepelně technické vlastnosti objektu. V mezeře za vnějším pláštěm se akumuluje ohřátý vzduch a je dále odebírán do jednotlivých místností.
Střešní vzduchové kolektory – pod tmavou střešní krytinou proudí vzduch, který je ohříván sluneční energií.
Pokud chceme využívat tento způsob, měla by být střecha orientována na jih a mít vhodný sklon.
Následně je vzduch rozváděn do dvojité fasády, která slouží jako přídavná tepelná izolace.
Solární vzduchové kolektory – mají podobnou konstrukci jako kolektory kapalinové, jedná se tedy o konstrukci v podobě panelu. Černý plech je krytý sklem a zespodu je panel dostatečně zaizolován. Panelem proudí vzduch, ohřívá se a následně může být využit k vytápění nebo k ohřevu teplé užitkové vody.