Energetické problémy, ač se to může zdát neobvyklé, nejsou problémem jen několika posledních desetiletí.
Již v 5. století př. Kr. v Řecku došlo k energetické krizi, jíž předcházelo vykácení tamějších lesů na otop, vaření a výrobu keramiky.
Antičtí Řekové tehdy museli začít dřevo dovážet, což bylo velmi nákladné. Z té doby pochází první zmínky o slunečních domech. Sokratův žák Xenofon popsal tzv. Sokratův dům, který je navržen podle polohy slunce během dne a slunci se trychtýřovitě rozevírá. Tento dům měl předsazenou střechu, klíčový atribut úsporných domů, který zabraňuje letnímu přehřívání.
Ostatně, základní prvek typologie architektury starého Řecka – megaron, je rovněž perfektně přizpůsoben nízkoenergetickým standardům: sloupová představba s typickým trojúhelníkovým štítem – tympanonem – stíní letnímu slunci. Hloubka sloupové haly byla navržena tak, aby v létě zastiňovala okna v jižním průčelí a naopak v zimě umožňovala pasivní využití slunečního záření.
Tento moderní trend převzali také Římané. Vysoká životní úroveň za vrcholného rozkvětu římské kultury vyžadovala kvalitní bydlení a vytápění a také římské thermy spotřebovaly obrovské množství dřeva. Římané od Řeků převzali i jejich myšlenky týkající se úsporné výstavby: orientovali své domy (obytné prostory) na jih a jihozápad. Občan měl v zákoníku zakotveno právo na to, aby do jeho domu a na pozemek mohlo slunce. Římané rovněž začali používat okenní zasklení, jak bylo zjištěno z pompejských vykopávek.
Podobně – samozřejmě s nutnou změnou v závislosti na podstatně horších klimatických podmínkách – se lidé v minulosti uměli energeticky odpovědně chovat i u nás.
Celodřevěné chalupy neměly téměř žádnou tepelně-akumulační schopnost, tuto ale částečně nahrazovala vnitřní omítka z nepálené hlíny. V zimním období se na půdě skladovala sláma, která fungovala jako účinná tepelná izolace. Samozřejmostí bylo umístění chléva v sousedství obytných prostor, které tak byly přitápěny živočišným teplem. Dalším příkladem mohou být sedlové střechy alpských chalup s malým sklonem, na nichž se v zimě dlouho držela silná vrstva sněhu a fungovala jako další tepelná izolace. Veškeré materiály byly stoprocentně přírodní a tudíž environmentálně a zdravotně nezávadné. Všechna tato opatření ale nebyla podložena stovkami stran technických norem ani složitou softwarovou simulací, nýbrž empiricky – mnohaletou zkušeností generací.
Je zřejmé, že s postupem času a se stoupající životní úrovní jsou tato řešení anachronismem, ale zároveň nám mohou ukázat, že plnohodnotné inspirace pro dnešní stavění je možné hledat i v daleké minulosti.
V USA bylo zkoumáno využívání solární energie již od roku 1882 (vynález solárního kolektoru – Edward Morse).
V souvislosti s energetickou krizí v 70. letech se mluví o prvním boomu nízkoenergetických domů. Byl ale zatím opomíjen problém neprůvzdušnosti, tepelných mostů a tepelných ztrát vůbec.
V Evropě a především v severských státech byl kladen důraz na patřičné tepelné izolace obvodových konstrukcí. V roce 1975 vstoupila v platnost ve Švédsku stavební norma SBN 75, která je označována jako základ dnešního nízkoenergetického stavění. Požadované hodnoty součinitelů prostupu tepla byly pro stěnu 0,30 W/(m2K), střechu 0,20 W/(m2K), podlahu 0,30 W/(m2K) a okna 2,0 W/(m2K).