Terazzo (někdy terrazzo), které patří mezi lité podlahy, se dnes stává znovuobjeveným podlahovým materiálem. Jeho tradice sahá až do středověku, kde bylo hojně využíváno hlavně v italských Benátkách jako levná podlaha z odpadních kousků mramoru a jílu. U nás zažilo svou velkou slávu za první republiky, ale s příchodem panelové výstavby, se na mokrou litou podlahu zapomnělo. Dnes zažívá svou velkou renesanci.
Jak už to bývá vedle původního klasického terazza, je dnes k dostání i jeho umělá verze.
Klasická hmota se skládá z cementu, vody a různobarevného drceného kameniva, které vytváří charakteristickou kresbu v šedé nebo bílé hmotě pojiva.
Syntetické terrazzo je na bázi epoxidového polymerbetonu, je to směs nejrůznějších úlomků pravého kamene, plastů, skla a keramiky, které se tmelí dobarvovaným tmelem a přebrušují. Klasické terazzo se vylévá přímo na vrstvu betonové mazaniny, kde se vyrovnává a poté se zbrousí několik milimetrů podlahy, aby dobře vynikla kresba mramorové drti. Oba druhy podlahy se musí dilatovat ve čtvercích po 6 m2 (ale podle členitosti místnosti je možné zvětšení až na 25 m2). Dilatace se provádí vložením kovového nebo plastového pásku, který ale nemusí být rušivým prvkem.
Naopak takovou dilatací se dá podlaha rozdělit například na různobarevná pole, která budou vytvářet dekorativní ornament.
Mokrá podlaha potřebuje minimálně 24 hodin na vytvrdnutí a následuje důsledné přebroušení. Tyto nepříjemné procedury jsou ale vykoupeny, jednolitou velmi pevnou podlahou se zajímavým vzhledem. Terazzová podlaha vyniká vynikající pevností v tahu i tlaku, odolností při častém používání (to je důvod proč, se terazzové podlahy u nás tak často nacházejí v chodbách nebo na schodech prvorepublikových obytných domů) a mimo jiné i chemickou odolností proti olejům, pohoným hmotám atd.
Stačí již jen ošetřit povrch speciálním leštidlem a můžete se procházet. Pokud vás terazzo zaujalo, ale nechcete se vrhat přímo na složitou litou podlahu, zkuste se poohlédnout po prefabrikovaných terazzové dlažbě.