Nucené větrání je hojně využíváno při návrzích nízkoenergetických domů. Nejedná se však o klimatizaci (= chlazení a vlhkostní úprava vzduchu), která u obytných budov není často vhodná vzhledem ke své energetické náročnosti a její použití je komplikované i z hlediska hygienického.
Větrací vzduch je v systémech řízeného nuceného větrání přesně dávkován. Uživatel nemá potřebu větrat otevřenými okny a ztrácet tak teplo.
Tento systém větrání se s výhodou kombinuje s rekuperačním zařízením, v němž je zpětně získáváno teplo z odpadního vzduchu. Systém je často v projektech nízkoenergetických domů kombinován také s dalšími prvky, jako zemní výměníky apod.
Patrně nejelegantnější a také nejpoužívanější systém je nucené větrání s centrálním přívodem i odvodem vzduchu. Pobytové místnosti jsou opatřeny přívody čerstvého vzduchu, navrženými do vhodných míst podle velikosti a účelu jednotlivých místností. V centrálním prostoru (chodba, hala, schodiště) se umisťuje odtah znečištěného vzduchu. Stejně musí být vzduch odveden z místností s velkým vývinem škodlivin (koupelna, WC, kuchyňský prostor). Čerstvý vzduch bývá nasáván na vhodném místě (na neosluněné fasádě, na střeše, na straně odvrácené od ulice zatížené silnou dopravou) tedy vždy individuálně podle situace a parametrů projektu.
V technické místnosti je pak umístěna centrální jednotka s rekuperací, jejíž princip již byl zmíněn.
Vývod kontaminovaného vzduchu musí být umístěn tak, aby jím nebyl negativně ovlivněn prostor pro nasávání vzduchu čerstvého.
Její součástí je ohřívač vzduchu, který může být elektrický či teplovodní, napojený na kotel, či jiný zdroj tepla (případně přes akumulační nádrž). Tímto způsobem lze ušetřit až 80% energie pro větrání, tedy cca 1/4 spotřeby domu.
Rekuperační jednotku si lze představit jako mimoúrovňovou křižovatku. Na ní se auta kříží v jednom bodě na mapě, ale nepotkají se. Přesně tak funguje jednotka s rekuperací. Je to srdce výměny vzduchu v domě, v němž se kříží proud vzduchu odváděného z domu (vzduchu znečištěného, a tedy i ohřátého) a vzduchu čerstvého (čistého, ale v zimě také chladnějšího). Jednoduchá součást rekuperátoru, nejčastěji deskový výměník tepla, je konstruována tak, že dva proudy projdou těsně okolo sebe, ale smísit se nemohou. Díky velké ploše materiálu na styku si ale samovolně předají teplo. Teplý vzduch vycházející z domu předehřeje vstupní chladnější vzduch. Fakt, že vzduch proudí, je zajištěn ventilátory, které jsou součástí jednotky. Pravděpodobně ale teplota vzduchu po přejímce tepla nebude taková, aby stačil dům i svým teplem vytopit.
Proto je často rekuperátor doplněn i dodatečným ohřívačem vzduchu. Ideální je využít k ohřátí vody, která je uchovávána v integrovaném zásobníku tepla (IZT). Je třeba se tedy rozhodnout (nebo již vědět), jak bude dům vytápěn, zda vzduchem, nebo jiným médiem (vodou v podlaze, kamny, dálkovým teplem apod.).
Výrobci často uvádějí účinnost rekuperátoru 90%. To je ale v praxi téměř vyloučeno.
Reálná účinnost rekuperátoru se pohybuje mezi 50 – 70%, výjimečně více.
Přesto je využití rekuperace velmi elegantní, logické a v moderním nízkoenergetickém domě téměř nezbytné. Jak již bylo zmíněno, lze jím ušetřit až 80% tepla, které by normálně z domu uniklo, a to je až 1/4 energie, kterou dům spotřebuje.
Nejčastějším a velmi jednoduchým řešením je použití takzvaného zemního registru. Toto zařízení je vlastně trubka z plastu (polypropylen, polyetylen či polyvinylchlorid) o průměru cca 200 mm a délce 20 – 25 m a uložená v zemině v hloubce 2 m.
V zimním období má zemina v této hloubce stabilní teplotu 4 – 8°C. Při průtoku vzduchu je tento ohříván při vnější teplotě –15°C na cca +2 až +5°C na výstupu ze zemního registru.
V létě je teplota zeminy cca 10 – 14°C a při přetlakovém větrání je přiváděný vzduch o teplotě 32°C zchlazen na cca 17 – 22°C. Přívod vzduchu z fasády je vybaven klapkou se servopohonem napojenou na teplotní čidlo.
Při přechodném období (vnější teplota 0 – 25°C) je klapka uzavřena a vzduch je nasáván zvnějšku přes fasádu.
Potrubí se obvykle navrhne ve sklonu 1–2% ve směru od objektu ke vstupní šachtě o průměru alespoň 800 mm vzhledem k možnosti čištění. Sklon od objektu ale není podmínkou. ZVT musí být čistitelný. Čištění se provádí protahováním čistícího přípravku v desinfekčním roztoku pomocí vestavěného ocelového lanka cca 1× za rok. Vstup do šachty je opatřen filtrem buď pomocí tahokovu nebo plastové vstupní síťky. Druhý stupeň je řešen výměnnou filtrační tkaninou třídy G4. Šachta je samozřejmě kryta stříškou. Tyto komponenty zamezují vnikání vody, hmyzu i pachů do výměníku. Předpokladem návrhu je vhodná zemina, která nepůsobí jako izolant, přestup tepla mezi trubkou a okolním prostředím musí být co nejsnazší. Vyloučen je tedy obsyp štěrkem či štěrkopískem.